My Life Story

Jsem mladá zapálená kuchařka, která dobré jídlo z celého srdce miluje, ale ještě raději ho připravuje a píše o něm. Jsem jedna z těch, která se s recepty a myšlenkami o různých delikatesách budí i usíná a považuje vaření za určité životní poslání. Nikdy mě nenapadlo, že bych v životě mohla dělat něco jiného. Je to vášeň a zároveň posedlost. A já si ji náramně užívám.

Každý recept je odrazem mého životního příběhu, mého cestování a mojí kuchařské cesty za štěstím. Až si ho přečtete, pochopíte. Tohle jde od srdce stejně tak, jako vykonávám svou nejoblíběnější činnost na světě – kuchařinu.

 

kamu-13

 

Od svých útlých let jsem se motala v kuchyni a stále něco vymýšlela. Pravda, ve většině případech se to nedalo jíst, ale nebála jsem se experimentovat. Po základní škole jsem pod nátlakem rodičů nastoupila na matematické gymnázium, což byla ta největší chyba. Pro ně. Já jsem si totiž po zhruba půl roce dala přihlášku na školu hotelovou, protože jsem o své budoucnosti měla jasno. Na školu mě vzali a já konečně mohla rozjet to, co jsem opravdu chtěla, naplno. Měla jsem štěstí, že jsem na vaření měla úžasnou profesorku Růženu Wágnerovou, která ve mně viděla veliký potenciál a věnovala se mi opravdu naplno. Naše Hotelová škola Vršovická v Praze měla smlouvy s těmi nejlepšími hotely v Praze a já tak měla možnost oddělat si praxi např. v hotelu Intercontinental nebo Hilton. Už tehdy jsem tam koukala kuchařům pod prsty a nesmírně mě to bavilo. Jak já jsem se rozčilovala, když mě “šoupli” na plac. Zkrátka jsem patřila do kuchyně a radši celý den loupala brambory, než roznášet čaj a sklízet stoly.

Po maturitě jsem opět na žádost svých rodičů nastoupila na úplně nesmyslné školy, a to VŠE (Vysokou školu ekonomickou) v Praze a dálkové studium Filozofické fakulty v Plzni. V podstatě jsem se tam jen ohřála a v ruce už držela letenku na Nový Zéland. Vždycky jsem chtěla cestovat a jiná výmluva k ukončení vysokých škol nebyla v úvahu. Odletěla jsem tedy s chlapcem přes půl světa do zélandského Aucklandu, po týdnu jsme se rozešli, já se od něj trhla a najednou stála s baťůžkem sama svému osudu. Bylo mi devatenáct a neuměla jsem ani slovo anglicky.

Měla jsem veliké štěstí a poznala Kubu, se kterým jsme se vydali vstříc našemu kuchařskému osudu. On vyučený kuchař, deset let po škole a s praxí nulovou. Já naopak čerstvě po škole, s praxí minimální, ale zapálením větším než oceán. Vzali jsme to za pačesy a už po týdnu vařili v horském hotelu Coronet Peak Hotel, kde jsme byli v kuchyni jen my dva. Já bez angličtiny plánovala meníčka a s velikou pomocí Kuby se starala o chod celé kuchyně. Dělali jsme snídaně a obědy pro stovky Korejců, každý sám na směne zvládl desítky večeří a do toho si lítal mýt nádobí. Odpracovaných sedmdesát hodin týdně a bydlení na hotelu v malé cimře za kuchyní. Takhle vypadal můj začátek a byla to veliká škola. Jak jsem na vás nadávala, teď ti děkuji, milá Bronwyn, Davide and Phillipe Mercerovi. Díky vám mluvím anglicky a díky vám jsem se naučila jaké to je spoléhat se v kuchyni na sebe samu, když je restaurace plná hladových hostů a vy nemáte nikoho k ruce.

Ve městě Queenstown jsem zůstala, ale po roce práce ve zmíněném hotelu jsem potřebovala něco víc, od někoho se učit a zkusit si, jaké to je pracovat ve větším týmu. Nastoupila jsem tedy do Cranky Franky’s, restaurace se southern-american cuisine. Z inzerátu na pracovní pozici jsem zjistila, že šéfkuchaře dělá Joff Bertram, jeden z nejobdivuhodnějších kuchařů na Novém Zélandu, který měl za úkol novou restauraci rozjet. Věděla jsem, že mě může leccos naučit. Joff je chlapík samá kérka a jeden velkej rock’n’roll, takže do noty jsme si padli opravdu neuvěřitelně a mně začla škola života. Tenhle master chef se na mě upjal tak, že mi prozradil a ukázal ty největší kuchařské fígle, věnoval se mi naplno a při servisu jsme spolu byli tak sehraní, že jsme na směně nechtěli být s nikým jiným.  Poté Joff dostal nabídku na otevření jiné restaurace a tím pádem se uvolnilo místo šéfkuchaře. Nabídli ho mně a já s radostí souhlasila. Kdo by sakra nechtěl být ve dvaadvaceti letech šéfkuchař?

Nějakou dobu jsem ještě vydržela, ale bez Joffa to už nebylo ono a otáčení steaků mě přestalo naplňovat. Prošla jsem si ještě jednou milou italskou restaurací La Voglia, ale připravovat dezerty a těsto na pizzu nebylo pro mě. Zase jsem začla prahnout po nějaké výzvě. Našetřila jsem tedy dolary a vyrazila se podívat na malebné Fiji. Tamější kuchyně mě doslova okouzlila a já se začla více věnovat přípravě mořských plodů a čerstvých ryb. Myslím, že právě zde začala moje láska k exotické kuchyni a nepřebernému množství netradičních surovin. Po návratu na Nový Zéland jsem začla vymýšlet, co dál se sebou. Karta padla na nedalekou Austrálii a slunné Sydney. Tam jsem potkala dvě kamarádky, se kterými jsem mohla zůstat. To bych ale nebyla já a pro mě by to nebyla ta ona “adventure”. Musela jsem někam sama, potřebovala jsem si to opět dokázat a vyzkoušet. Koupila jsem tedy letenku do Melbourne. Každý mě tam směroval, že to je místo přesně pro mě. A taky že bylo.

Letadlo přistálo a já opět sama s baťůžkem uprostřed pro mě naprosto neznámé země. Díky internetové stránce “couchsurfing” (přespávání zdarma u lidí, kteří nabízejí gauč či sedačku k dispozici na noc či dvě) jsem přenocovala kousek od centra a hned ráno se vydala hledat práci. Vytiskla jsem asi tak sto životopisů a prošla snad všechny restaurace v centru města. Průšvih byl, že jsem neměla pracovní víza, asi bych to neměla takhle veřejně psát, ale zpětně už mi snad nikdo nic nemůže:), takže jsem musela předstírat, že jsem student a že si hledám práci při škole. Hned druhý den se mi ozval příjemný hlas jednoho šéfkuchaře a po úspěšné zkoušce mi nabídl práci jeho zástupce. Nádherná středomořská restaurace Chestnut Exchange s vysokou úrovní nabízeného jídla a hlavně nejkouzelnější atmosférou, přesně pro mě.  Protože zde byly směny pouze dopolední a já chtěla vydělávat kaček víc, našla jsem si ještě odpolední zaměstnání – přímořskou restauraci The Common Man, kam jsem chodila čistit ryby a mořské plody na večerní servis. Dělala jsem kolem dvaceti hodin denně bez dne volna a vůbec mi to nevadilo. Vydělala jsem si totiž konečně peníze, abych se mohla po nekonečně dlouhé době jet podívat domů na svoji rodinu. Vzala jsem to přes Čínu, opět sama, a viděla nevídané. Asijská kuchyně je mi zkrátka daná, jako bych se tam narodila.

Tenkrát jsem vůbec netušila, že v Čechách potkám svého nejlepšího přítele a partnera v jedné osobě – Járu. Byla to holt láska na první pohled, ale já stále přesvědčená, že budu žít u protinožců, že můj život patří tam. Odjela jsem tedy po měsíční dovolené v Praze zpět na Nový Zéland, do mnou milovaného městečka Queenstown, které mi náramně chybělo a začala pracovat jako Sous Chef (zástupce šéfkuchaře) v malé, ale naprosto perfektní restauraci The Bathouse, která můj život hodně ovlivnila. Právě zde jsem pronikla do nitra vysoké gastronomie a začalo mě to nesmírně bavit. Netrvalo dlouho a můj milý Jára mě následoval za mnou na Zéland. Chvíli pobyl, zmizel zpět do ČR a já zkrátka musela za ním.

Po zhruba půl roce po návratu do Čech mi začlo hlavou vrtat jediné – cestování, zkušenosti a poznávání jiných chutí a zvyků. Kam bych tak mohla na chvilku zmizet a přitom byla blízko domovu? Neustále se mi honilo hlavou. Napadaly mě severské státy, jižní Evropa. Zrušila jsem nastávající operaci kolene a koupila letenku do Londýna. Tentokráte bez baťůžku, ale s kufrem, odletěla jsem do Anglie s obrovskou potřebou něco si dokázat. A taky si dokázala. Hned třetí den pracovala u Jamieho Olivera jako grill chef a konečně si opět užívala pořádného řevu a především vedra u obrovského grilu. Makačka to byla, o tom žádná. Přeci jen jsem byla historicky první ženská, která u Jamieho otáčela steaky.

Po návratu domů to začlo. Nespočet nabídek od televize na natáčení různých kuchařských pořadů, být tváří různých firem a společností, na to mě moc neužije. Já si to chci dělat po svém a hlavně být opravdický kuchař a to vím, že ve spojení s komerční televizí nikdy nedokážu. Možná někdy, ale nejdřív se musím svému řemeslu opravdu naučit. Oproti tomu focení do časopisů si náramně užívám:)

Miluju svoji práci a jsem nesmírně vděčná za to, že se mohu věnovat tomu, co dělám a co mě opravdu naplňuje.

Tak a tohle je jen začátek příběhu, těším se na nové příležitosti a životní výzvy! Díky, že jste to dočetli až sem, nesmírně si vážím vaší podpory, bez vás by tato stránka nikdy nevznikla <3

kamu-01